Stejně jako neexistuje jasná odpověď na to, jak probíhá běžný den domškoláka (protože je každý den jiný), je velmi těžké popsat jak se dá skloubit domácí vzdělávání s mladším sourozencem (protože každý den je jiný).
Výhodou je, pokud nejsou děti věkově moc daleko od sebe. Pokud je věk dětí třeba 6 a 4 je vše lehčí, čtyřleté dítě už může dělat také nějaké úkoly, trochu počítat, hrát si s písmenky nebo alespoň malovat. Moji kluci mají věk 6 a 2 a půl roku, mladší chce dělat samozřejmě vše co starší.
Takže máme dvě možnosti.
Ta první je dělat věci s ním a výsledek je nejasný. Někdy vše probíhá v pohodě, a vládne až podivný klid, když se mladší zabaví. Jenže pak jsou dny, kdy se rozhodne vyloženě škodit a pak činnost v zájmu ušetření našich nervů ukončujeme, nebo se Vojta přesune k sobě do pokojíčku, kde má svůj klid (to nelze v případě, že u činnosti potřebuje mě). Co se také stává je situace, kdy je Vojta sice zabrán do nějaké zajímavé činnosti, ale mladší vymyslí něco lepšího a akčnějšího a Vojta se k němu přidá, odbíhá někam v dál a už se nevrací 😀
Proto často k činnostem, na které potřebujeme mít delší klid, přistupujeme s variantou číslo dvě. Naplánujeme si je na dobu kdy bude mladší spát. Po obědě spává cca hodinu. To je doba, která je jen Vojtova, on rozhoduje co budeme dělat, většinou hrajeme nějakou hru, nebo řešíme něco nového co nadchlo. Tím ovšem odpadá jakýkoliv čas, který bych měla jen sama pro sebe. Ale velmi se nám to takto osvědčilo. Už ve více knížkách jsem se dočetla, že každé dítě potřebuje mít alespoň na 20 minut denně rodiče jen pro sebe, s čímž naprosto souhlasím. U nás je to dokonce obrovská nezbytnost, kterou není dobré porušovat. Už jsem zažila i dny, kdy jsem na tohle nemyslela, Vojta vypadal že s tím nemá problém, ale pak přišlo tak obrovské emocionální rozpoložení, že je rozhodně míň náročné takovým situacím předcházet. Jak to budeme dělat, až mladší spávat přestane, nevím. Snad to nepřijde moc brzy 🙂
Občas mě napadá, že rodiče co vzdělávají jedináčka to mají vlastně jednoduché, nikdo je nevyrušuje, nemusí hlídat čas kdy mladší vstane a už něco nestihnou dodělat. Na druhou stranu pak přijdou dny, kdy kluci sami něco vymyslí, spolupracují a vládne pohoda. Pak si říkám, jak je to skvělé, starší se učí dělit úkoly pro maldšího tak, aby je pochopil a zvládnul. Když mladší něco nechápe, starší trpělivě vysvětluje znovu a jinak a ta radost když přijde ten aha moment. Když přijde večerní únava a mladší odmítá uklidit něco co zrovna napáchal, přijde starší a prostě to uklidí za něj. Když je starší nemocný, mladší přijde s balíčkem kapesníků a starostlivě je podává staršímu. A to jsou ty chvíle, kdy jsem přesvědčená, že tohle je to nejlepší učení na světě.
Domácí vzdělávání s mladším sourozencem je sice někdy velmi náročné, ale stojí to za to, protože tady neplatí kámo nekámo a jdu si najít někoho lepšího na hraní. Tady je vše o hledání způsobu jak spolu co nejlépe vycházet.
